K u k u ř i c e

Letopisy z hlubin věků

BRATR VLK

Michelle Paverová

Děj se odehrává před 6 tisíci lety na severozápadu Evropy.

Příběh Toraka, osamělého chlapce, který stratil maminku když byl ješte mimino a teď přišel i tatínka. Zabil ho medvěd. Když tatínek umíral, musel Torak slíbit, že najde HORU DUCHA SVĚTA. Pomůže mu k tomu jeho průvodce.

Jeho průvodce se opravdu ozval: byl to Vlček, vlčí mládě. Zprvu ho Torak odháněl, ale brzo pochopil, že mu rozumí a že on je jeho průvodce.

Při pronásledování srnečka ho polapil Havraní klan. Musel bojovat o svůj život. Sice vyhrál, protože bojoval, ale o propuštění žádal marně, jelikož jeho osud schoduje s pradávnou věžbou. Bojuje vzducem a mluví beze slov.A jenom pokud jeho srdce skropí Horu krví, zlý medvěd – démon zahyne.

Za pomoci Renn, dívky z Havraního klanu se jim třem daří útěk.

Vydavájají se tedy spolu na sever k Hoře. Renn je dobrá na lovu, Torak umí číst stopy jako nikdo jiný. A Vlček – ten je oproti těm jeho podivným dlouhánům, co tak podivně štěkají a nemají ocas, mnohem bystřejší – není hluchý ani slepý a cítí také lépe.

Pokud chtějí, aby je Duch světa vyslyšel a zabil medvědího démona, musejí mu přinést roztrojenou duši Naunuka. Jedinou indicií k nalezení Naunuka je hádanka.

Když už jsou u hory, chytne je Havraní klan, který po nich celou dobu pátral Torak je přesvědčil,

že je to právě on, kdo musí dojít na Horu a poprosit Ducha světa. Na Hoře se utkává s medvědem, ale Duch světa vyslyší jeho prosbu a zasype medvěda kamenou lavinou.

Toraka přijme Havraní klan a Vlček nachází smečku vlků, ke které se přidá.

Ukázka:

"Kolik toho víš?" zeptal se Fin-Kedinn. "Nic," odsekl Torak. Oči mu spočinuly na zubatém
noži náčelníka Havranů, který muži visel u opasku. "Hodláte mě obětovat?"
Fin-Kedinn neodpovídal. Postavil se s čarodějkou ke vchodu do chýše a upřeně na něj hleděli.
Chlapec si připadal jako uštvaná kořist. Zašátral za sebou spoutanýma rukama po něčem - čemkoli -, co by se dalo použít na přeřezání řemenů. Ale jeho prsty nahmataly jen podložku z vrbového proutí: měkkou a úplně k ničemu.
"Tak kolik toho víš?" zopakoval náčelník.
Torak se zhluboka nadechl. "Nejsem Ten, kdo naslouchá," pronesl tak přesvědčivě, jak jen v tu chvíli dokázal. "Nemůžu to být já. Nikdy jsem o tom proroctví neslyšel." Ale proč si tím Renn byla najednou tak jistá? prolétlo mu hlavou. Co s tím má co dělat to, že si dovede povídat s vlkem?
Fin-Kedinn se odvrátil. Jeho tvář byla nečitelná jako vždycky, ale Torak postřehl, jak se mu prsty sevřely kolem nože.
Saeunn se zlověstně předklonila a zahleděla se chlapci do očí. Ve světle ohně ji poprvé spatřil zblízka. Ještě nikdy neviděl někoho tak starého. Přes řídké bílé vlasy jí prosvítala lebka jako naleštěná kost. Obličej měla tak špičatý, že připomínal ptáka. Věk jako by z ní vysál veškerou lidskou vřelost a nechal za sebou jen divokou havraní podstatu.
"Renn říká," ozvala se zhurta, "že dovedeš mluvit s vlkem. To je součást proroctví. Té části, o které jsme ti zatím neřekli."
Torak na ni zíral. "Renn se plete," začal, "já neumím -"
"Nelži nám," ozval se Fin-Kedinn, do jehož obličeje nebylo vidět, protože k nim stál zády.
Torak polkl.
Zašátral za sebou znovu. A tentokrát - ano! Úlomek pazourku - ne větší než jeho nehet. Nejspíš někomu odpadl při broušení nože. Chlapcovy prsty se kolem něj semkly. Kdyby se tak Fin-Kedinn a Saeunn vrátili na shromáždění, snad by s ním dokázal přeřezat pouta! Pak by zjistil, kam Renn odnesla Vlčka, mohl by prokličkovat mezi strážemi a…
Odvaha ho začala opouštět. Potřeboval by notnou dávku štěstí, aby tohle všechno zvládl.
"Mám ti povědět," ozvala se Saeunn, "proč dovedeš mluvit s vlkem?"
"Saeunn, k čemu to bude?" přerušil ji Fin-Kedinn.
"Ztrácíme čas -"
"Musí to vědět," namítla stařena a ztichla. Pak se zažloutlým prstem, který připomínal dráp, dotkla amuletu na svém krku a začala opisovat jeho hadí spirálu.
Torak sledoval, jak její prst krouží dokola a zase dokola. Dostával z toho závrať.
"Je to už řádka zim," spustila Havraní čarodějka, "kdy tvůj otec a matka opustili své klany. Utíkali se skrýt před svými nepřáteli. Daleko, daleko do Hlubokého hvozdu, mezi zelené duše mluvících stromů."
Prstem stále obkružovala spirálu, jako by tím vtahovala Toraka hluboko do minulosti.
"Tři měsíce poté, co ses narodil," pokračovala Saeunn, "tvá matka zemřela."
Fin-Kedinn se vztyčil, založil si ruce na prsou a vyhlédl ven do tmy.
Torak zamrkal, jako by se probouzel ze sna.
Saeunn nevěnovala náčelníkovi pozornost. Soustředila se na chlapce. "Byl jsi děťátko," vysvětlila. "Otec pro tebe neměl mléko. Když se stane něco takového, otcové většinou dítě zadusí, aby je ochránili před trýznivou smrtí hladem. Ale on vymyslel jinačí způsob. Vlčici s novorozenými mláďaty. Strčil tě k ní do doupěte."
Torak se přiměl stařenu poslouchat.
"Tři měsíce jsi přebýval v jejím doupěti. Tři měsíce ses učil vlčí řeči."
Uchopil pazourek tak pevně, až se mu zabodl do palce. Cítil, že Saeunn nelže. Proto dovede mluvit s Vlčkem. Proto měl to vidění, když tehdy našel Vlčkovo doupě. Ta svíjející se štěňata. To horké, tučné mlíčko.
Ale odkud to Saeunn ví?
"Ne!" vyhrkl. "Tohle je léčka. To nemůžeš vědět. Nebylas u toho."
"Tvůj otec mi to vyprávěl," namítla Saeunn.
"To není pravda. Nikdy se nestýkal s lidmi -"
"Ale ano. Před pěti zimami, pamatuješ? Na setkání klanů na pobřeží."
Torakovo srdce začalo tlouct ostošest.
"Tvůj otec tam přišel, aby mě vyhledal. Aby mi o tobě pověděl." Prst se jí zastavil uprostřed spirály.
"Nejsi jako ostatní," pronesla a její hlas zněl jako havraní zakrákání, "protože jsi Ten, kdo naslouchá."
Chlapec znovu sevřel úlomek pazourku. "Ale já… nemůžu to být já. Nerozumím tomu."
"Ovšemže tomu nerozumí," prohodil přes rameno Fin-Kedinn. Pak se k němu otočil. "Tvůj otec ti totiž neřekl, co jsi zač. Mám pravdu, viď?"
Torak přikývl.
Náčelník Havranů se na chvíli odmlčel. Tvář měl klidnou, ale chlapec cítil, jak pod maskou zdánlivého klidu zuří bitva. "Jenom jedinou věc potřebuješ vědět," ozval se konečně Fin-Kedinn. "Není to náhoda, že ten medvěd napadl zrovna tvého otce. To kvůli němu přišel na svět."
Torakovi se zastavilo srdce. "Kvůli mému tatínkovi?"
"Fin-Kedinne -" ozvala se varovně čarodějka.
Náčelník po ní šlehl pohledem. "Tys přece tvrdila, že by to měl vědět. A tak mu to teď řeknu."
"Ale," pípl chlapec, "to přece ten zraněný poutník ho -"
"Ten zraněný poutník," přerušil ho Fin-Kedinn, "byl nepřítelem tvého otce na život a na smrt."
Torak se musel opřít o sloup chýše. "Můj tatínek neměl nepřátele."
Oči náčelníka Havranů nebezpečně zaplály. "Tvůj otec nebyl jen lovec z Vlčího klanu. Byl to jejich čaroděj."
Torak se znovu zapomněl nadechnout.
"Tohleto ti neřekl, viď?" pokračoval Fin-Kedinn.
"Ale ano - byl to čaroděj Vlků. A kvůli němu tenhle… netvor… běsní po našem Hvozdu -"
"Ne!" hlesl zoufale chlapec. "To není pravda."
"Držel tě v nevědomosti, viď?"
"Fin-Kedinne," ozvala se Saeunn, "snažil se ho chránit -"
"Jistě, a tady vidíš, kam to vedlo!" obořil se na ni náčelník. "Dospívající chlapec, který neví vůbec nic!
A ty chceš, abych věřil tomu, že je to on, kdo -"
Zarazil se a zavrtěl hlavou.
Zavládlo tísnivé ticho. Fin-Kedinn se zhluboka nadechl. "Muž, který stvořil toho medvěda," vysvětlil tiše Torakovi, "to udělal z jediného důvodu. Stvořil ho, aby zabil tvého tatínka."
Obloha na východě už bledla, když se Torakovi konečně podařilo pazourkem přeřezat pouta na zápěstí.
Nesmí ztrácet čas. Fin-Kedinn a Saeunn se vrátili na shromáždění a teď byli ponoření do zuřivého dohadování mezi jednotlivými zástupci klanů. Rozhodnutí může padnout každým okamžikem - a pak už bude na útěk pozdě.
Bylo pro něj obtížné sklonit se tak, aby si dosáhl na řemínky u kotníků. Zamotala se mu z toho hlava. Strčil tě k ní do doupěte… Byl to čaroděj Vlků… Aby ho zabil…
Úlomek pazourku byl celý zmáčený. Vypadl mu ze zpocených prstů. Znovu po něm zašátral. Konečně přeřezal i pouta na nohou. Protáhl si kotníky - a div nevykřikl bolestí. Nohy ho nesnesitelně pálily z toho, že byl tak dlouho spoutaný.
Ale bolest v srdci byla mnohem horší. Tatínka zavraždili!
Zavraždil ho jakýsi zmrzačený poutník, který stvořil medvědího démona s cílem poštvat ho na
otce a… To nemůže být pravda. Někdo se musel splést. Ale kdesi hluboko uvnitř tušil, že to pravda bude. Pamatoval si na výraz tatínkova obličeje, když umíral. Už brzy si pro mě přijde, tak to řekl. Věděl, co jeho nepřítel uchystal. Věděl, proč stvořil medvěda.
Bylo toho moc, s čím se musel Torak zničehonic vyrovnávat. Připadalo mu, jako by náhle přišel o všechno, co se v životě stačil naučit. Jako by stál na tenkém ledě a přihlížel tomu, jak se mu pod nohama rozbíhají do všech stran zlověstné praskliny.
Bolest v chodidlech ho vrátila do přítomnosti. Musel si je chvíli třít, aby se mu do nich vrátil cit. Byla mu zima, protože byl bosý, ale s tím se nedalo nic dělat. Netušil, kam Oslak odnesl jeho láptě.
Nějak bude muset vyklouznout z chýše, aniž si ho všimnou, a ukrýt se v lískách na kraji mýtiny. Bude se muset nějak vyhnout strážím…
Na vzdáleném konci tábora se ozvalo osamělé zavytí, které se zařízlo do chladné ranní mlhy. Kde jsi? volal Vlček. Proč jsi mě opustil?
Torak strnul. Slyšel, jak táboroví psi spustili štěkot. Viděl, jak lidé vyskakují od ohně a rozhlížejí se kolem. Pochopil, že mu Vlček dává šanci. Musí neprodleně jednat. Vyběhl z chýše a přikrčil se ve stínech lísky. Věděl, co musí udělat - a nenáviděl se za to.
Musí opustit Vlčka.

Kniha bude mít určitě další pokročování, je psaná přitažlivým stylem.

Vřele doporučuji!                                                                                            Vojta